Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bolest a rozkoš

15. 1. 2021

Večer začal poměrně standardně. Měla jsem si zase užít „něco na zlepšení nálady“ jak můj drahý rád říkal tomu, když měl v plánu mě celý večer trápit. Po večeři jsme ještě nějakou chvíli jen tak seděli na pohovce a užívali se nezávazné konverzace a pečlivě zažívali. Po uplynutí dostatečně dlouhé doby si mě téměř něžně přehnul přes kolena a stáhnul mi kalhoty i kalhotky ke kolenům. Dodnes nezapomenu, když to udělal poprvé, tehdy jsem se cítila neuvěřitelně poníženě a chtělo se mi brečet. Od té doby jsem si ale zvykla a už dokonce našla v této pozici zalíbení. Ten pocit ponížení ale nezmizel nikdy, pokaždé když mi tohle dělal tak jsem vnímala jeho nadvládu víc než kdy jindy a cítila se jako poslední nic. Dnes už ale tyto pocity pouze zvyšují ten nádherný zážitek, když pak jeho ruka dopadá na vyšpulené pozadí. S pomalu narůstající citlivostí zadečku mířím téměř pokaždé nevyhnutelně do nezvratných výšin nádherného orgasmu. Dnes tomu také nebylo jinak, ponížení se po prvních pár ranách měnilo na neuvěřitelné vzrušení a za chvíli jsem sebou cukala v bouřlivém orgasmu. Byl to jeho oblíbený začátek, jednak si tak ověřoval moje rozpoložení a jednak si zajistil, že pak vydržím o mnoho víc trápení a bití. 

Pak už jsem si musela odložit úplně a břichem se položit na improvizovanou lavici, ke které jsem byla vzápětí pevně přivázaná silnými provazy. Vždy když mě hned ze startu přivázal tak mi naskakovala husí kůže a začínala jsem se třást strachy. Zatím vždy to nasvědčovalo tomu, že to bude bolet opravdu hodně a že večer bude hlavně ve znamení výprasku. A zase jsem se nespletla. Už první rána se mi zakousla do zadečku takovou silou, že jsem byla za ty provazy vlastně ráda. Zařezávaly se mi do rukou i nohou a dávaly mi tak možnost vyrovnat se s tou šílenou palčivou bolestí na mém nechráněném pozadí. 

Nikam nespěchal, každou novou ránu jsem si mohla pořádně vychutnat a pokaždé jsem na hodnou chvíli zadržovala dech, abych nekřičela. Celou dobu mlčel a já si z celého srdce přála alespoň jedno uklidňující slůvko, to však stále nepřicházelo, jen další a další rány na můj nebohý nechráněný zadeček. Po tváře se mi začínaly kutálet slzy, a i přes veškerou snahu a zadržování dechu jsem přestávala zvládat být potichu. A pak to přišlo, první rána mířená těsně pod zadeček a první výkřik. Třásla jsem se strachy z další bolesti, nezastavitelně vzlykala a najednou slyším že odchází. Hrklo ve mně, netušila jsem, co se bude dít dál a zastihla mě nová vlna usedavého pláče. Naštěstí mě tak nenechal dlouho, vzápětí byl zpátky a podával mi k ústům kus hadru. Musela jsem otevřít pusu a on mi do ní hadru vložil, abych se měla do čeho zakousnout. Pak už následovaly jen další rány doprovázené mým vzlykáním a občasným křikem do hadrového roubíku. Začínala jsem mít opravdu dost, díky roubíku jsem nemohla pořádně dýchat, výprask se zdál být nekonečný a já se jen modlila, aby byl brzy konec. Když už jsem si opravdu myslela že nevydržím ani jedinou ránu a byla opravdu vyřízená, jak fyzicky, tak po psychické stránce, tak konečně promluvil. 

„Posledních pětadvacet“ 

Začala jsem zuřivě kroutit hlavou a kdybych mohla tak budu prosit a škemrat o milost. Nikdy mi to nepomohlo, ale prostě si v takových chvílích nemůžu pomoct a tajně doufám že ho alespoň trochu obměkčím. Nejhorší na tom stejně asi bylo to, že neřekl nic dalšího, prostě jen suché oznámení a zase ticho, alespoň z jeho strany teda. Já měla pocit že i navzdory roubíku musím být slyšet široko daleko. 

Zatínala jsem všechny svaly, bolelo mě celé tělo. Byla jsem vyřízená a jediný důvod proč jsem byla schopná ty poslední rány vydržet byly provazy a roubík, což zajišťovalo, že jsem to prostě vydržet musela i kdybych stokrát nechtěla. A já nechtěla, chtěla jsem konec, byla jsem zoufalá a naprosto vyřízená. Díky svému stavu mi absolutně nefungoval mozek a když rány najednou přestaly, netušila jsem, jestli těch posledních bylo skutečně pětadvacet nebo třeba padesát. 

Najednou mě ale začal odvazovat, a i když jsem předtím už nemohla skoro ani brečet, tak jsem se znovu rozplakala. Úleva z toho že už mě dál nebude bít byla obrovská. Chvíli mě ještě nechal ležet na lavici a pak mi, stále beze slov, pomohl vstát. Chvíli mě jen držel a objímal a já se pomalu začínala uklidňovat a přes tu šílenou bolest se probojovávaly další pocity způsobené obrovským návalem hormonů štěstí. S notnou pomocí mě pak odvedl do ložnice a položil na postel. Já si začínala celou situaci náramně užívat a začínalo mi být strašně příjemně. Nejraději bych se k němu schoulila do klubíčka a nechala se utěšovat a hladit. Jak jsem byla mimo, tak jsem si ani nevšimla že najednou leží vedle mě na zádech, vysvlečený a čeká kdy si ho všimnu. Když se tak stalo podívala jsem se na něj zprvu tázavě a když kývl hlavou směrem ke kondomu položeném na nočním stolku, pochopila jsem, co se ode mě žádá. 

Chvíli jsem si jen tak hrála s jeho penisem. Jak já zbožňuji, když mi „pod rukama“ vrní blahem. Dlouho mi ale tuhle zábavu nedopřál. Musela jsem mu nasadit kondom a nasednout. V tu chvílí bylo mé nadšení zase to tam. Každý pohyb mě neskutečně bolel, a to že po mě chtěl abych si působila bolest sama byla jedna z nejvíc ponižujících věcí co jsem od něj zažila. Sice jsem si netroufla mu jakkoliv odporovat, ale opět už mi tekly slzy, tentokrát nejen bolesti, ale i ponížení a zoufalství. S každým dosednutím mi tělem projela nová vlna této podivné směsice a já začínala mít opět dost. On měl z celé situace očividně naprosto opačné pocity, protože to netrvalo ani deset minut a udělal se. Místo úlevy jsem se však ještě víc rozbrečela, protože při posledních pár přírazech mi notně pomohl, jednak mi vyšel vstříc a jednak mě chytil pevně za boky a dal tak přírazu takovou sílu jako kdybych dostala přes zmučený zadek další rány. Potom mi dovolil vstát, musela jsem mu ještě sundat použitý kondom a vyhodit ho, ale pak už jsem se mohla přitulit do jeho náručí, konečně. Byla jsem v tu chvíli tak unavená a ponížená, že jsem nemohla přestat plakat. Najednou konečně promluvil, první slova útěchy za ten večer a nezapomněl ani na pár slov chvály. V tu chvíli jsem se začínala cítit opět naprosto úžasně, vždyť jsem to celé vydržela a bez řečí udělala co po mě chtěl a on je teď na mě pyšný. To jsou snad ty nejkrásnější chvíle na světě, když mě můj milovaný Pán pochválí za statečnost a poslušnost. K tem nádherným slovům, které mi šeptal do ucha postupně přidával i něžné doteky, hladil mě po celém těle, občas zabrousil i na bolavý zadeček, ale v těch dotycích už nebyla bolest, jen něha. Postupně stále častěji nacházel má nejcitlivější místa a já se pod jeho něžnými doteky podruhé za ten večer udělala. A bylo to nádherné, intenzivní a trochu bolavé. Ale stejně intenzivně jako jsem ještě před chvílí cítila ponížení a zoufalství tak teď jsem pocítila obrovskou rozkoš. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář